nemám chvíli klid. Já tam, já tam dávno už měl být~

Víte, já jsem poměrně pohodlný člověk. Do teď jsem byla zvyklá, že jsem si odbyla školu a pak prvním busem hned jela domů a tam se válela a flákala. Ale nedávno ve mě dozrálo přesvědčení, že život je krátký a musí se aspoň trochu užít, ne proválet; takže jsem se rozhodla něco dělat - vážně, dvě návštěvy tanečních ročně to flákání nevytrhnou. Začalo to tancováním, pokračovalo přes angličtinu (možná to není "užívání si", ale aspoň se neflákám ;D) a chmel. Pak jsem v nějaké bláznivé rozjařené náladě kývla na nabídku běhat za ženský od hasičů z vedlejší vesnice. Do toho poměrně časově náročná škola.
A tenhle týden se to nějak definitivně srazilo a sešlo, takže jsem měla minimum volnýho času.
Řeknu vám: hnus vážení.

Těžko se na to zvyká, když jste předtím svůj čas dělalili na školu, spánek, kreslení, hraní her, čtení a probírání se různýma stránkama na internetu. Od Animefestu jsem se ještě pořádně nevyspala (je úspěch když můžu spát celých šest hodin!), ke kreslení se dostanu leda tak ve škole nebo na chvilku před tím než jdu spát a o čtení si můžu nechat zdát. Ovšem, pár partiček Solitaire si neodpustím XDD
Takže dneska jsem tak unavená a vyflusaná, že ač je tu velká mega pařba (někdy to bývá sranda, pozorovat opilý lidi a k tomu si zatančit), nemám nejmenší chuť ani sílu někam jít. Hezky si zalezu do vany, přečtu si nový Koktejl a půjdu SPÁT. Dřív než před půlnocí, doufám. Protože ráno jdu zas hezky na chmel, tam se budu do čtyř válet v řádku a hurá na trénink. ;_;

Když se ještě vrátím k těm hasičům... na jednu stranu mě vážně, vážně mrzí, že jsem si nezjistila do čeho jdu. U hasičů v naší vesnici jsem už někdy od roku 2003 a závodila jsem do svých patnácti let, takže jsem si toho užila. Vlastně jsem si oddychla, když jsem doběhla poslední závody a neměla nějakou potřebu ještě někdy se aktivně angažovat. Ale když mě kamarádka přemlouvala, abych s ní šla běhat vedle za ženský, tak jsem nakonec souhlasila, no proč ne, aspoň poznám nějaký nový lidi, sem tam pojedu na závody a na trénink... Jo jasně, sem tam. To platí tak možná u nás, že se trénink udělá akorát den před závodama a někdy ani to ne. Zpozorněla jsem, když mi řekla, že tréninky jsou každou neděli (ale to už jsem v tom byla definitivně namočená). Moc se mi to nelíbilo. Ale to najednou byl trénink v neděli, v pátek... k tomu se ještě skoro každou sobotu jezdit koukat na závody a pak i běhat. No super, zvlášť, když to je úplně jiná, poloprofesionální třída než jsem byla zvyklá. My se sotva dostali na okres a oni až na kraj. ._.
A dneska mi bylo řečíno: "No, bylo by dobrý, kdybyste k nám zajely i přes týden a zkoušely to, ať to co nejrychleji dostane do ruky."
Ale jistě, já mám přeci kvanta času! Vlastně mám volno jenom pátky a víkendy. Krásné volné dny, které teď obětuji hasičům. Perfektní. A příští týden máme maturitní krátký rozvrh, takže tam budeme jezdit prakticky ob den. To už tam rovnou můžu bydlet.

Ale abych si jenom nestěžovala. Kolektiv je dobrý, někteří lidé skvělí, jiní horší. Ale s těma horšíma nějak moc nepřicházím do styku, takže tréninky v klídku a v pohodě, nikdo na mě ještě nekřičel, všechno mi hezky vysvětlili a v pohodě mě vzali mezi sebe. Na dnešních závodech (byla jsem na dvou; jedni byly u nás na vesnici) jsem byla spíš s nima než u "mých" a tak nějak mě potěšilo, že když jsem šla balit hadice a moje domácí družstvo na mě cosi pokřikovalo, tak ta jedna ženská od těch druhých (já vím, je to složité na pochopení, ale víte, fakt se mi tu nechtějí psát názvy vesnic XD) jim odpověděla: "Hele, ta je naše!". Vcelku rychlý, na to, že jsem je viděla třikrát v životě xD
A taky si trochu zasportuju. Jako druhý nejmladší člen týmu budu běhat stovky (jsem do toho celá žhavá, zvlášť když mi v cestě stojí bariéra (už jsem stihla přes ní natáhnout, když se mi tam zašprajcla noha) a kladina, z které mám jen o trochu menší hrůzu než z hrazdy) a k tomu je to k sousedům pět kilometrů tam (do velkého strmého kopce) a pět zpátky, takže možná bych letos mohla vážně najet aspoň 500 km na kole, což je můj cíl.

A vzhledem k tomu, že už jsou na poněkud vyšší úrovni, tak místo rozevlátých těžkých hasičských mundúrů nosí dresy a sportovní legínky. I kluci. A dokážete si jistě představit, jak vypadá kluk/muž v kalhotech prakticky na tělo XDD dneska jsem se při pohledu na ně dost nasmála :"D

Mimochodem. Zjistila jsem, že vážně vůbec nejdou přidávat komentáře. Takže... někdy to opravím xD Mám zhruba představu, kde ta chyba je, tak snad to půjde rychle.

(jsem poměrně sdílný člověk, takže si ráda vyzvracuji játra XD

Musím uznat, že tenhle týden byl zatraceně hektický a bláznivý. Ve škole po nás chtěli zázraky, k tomu jsem ještě začala s chmelem (ale vzhledem k mé nesmírnému "štěstí", skoro vždycky, když už jsem se tam vydala, tak tam nikdo, kdo by mi dal nějakou řadu, nebyl T_T) a za patama mi šla taková smůla, že už byla viditelná. V neděli jsem na AF zjistila, že jsem ztratila dioptrické brýle a ty, co se našly, moje nebyly. Ale to jsem ještě jkž takž vydýchala, moji rodiče taky. V úterý jsem si polila tablet (+ CD s mojí milovanou hrou) vodou, naštěstí jsem to zachránila a minimálně tablet funguje. To jsem radši doma neříkala. No a ve čtvrtek jsem utopila mobil v záchodě. Ne, doteď nechápu jak se to prostě stalo. Od inkriminovaného záchoda jsem stála dva metry (minimálně, včera jsem to ještě baj voko přeměřovala!), zády a nandavala si čočky. Sáhla jsem na mobil, abych se koukla kolik je hodin a neujel mi autobus. Mobil mi z nějakého nepochopitelného důvodu vyklouzl z ruky a místo aby spadl přímo na zem, hodil elegantní oblouk vzad a ze všech možný 900 míst se trefil přímo do záchoda. Já, která za svou dvouletou basketbalovou kariéru trefila dva-tři koše... se tak dementně bez míření trefím s mobilem do záchoda. IMPOSSIBRUUUU! A aby ten týden byl dokonalý, posrala sjem si známky ve škole, v pátek nám málem zabouchla klíče v autě a jde mi do prdele (jinak se to říct nedá) počítač, momentálně jsem na noťasu, protože mi nejde ani zapnout. Nejradši bych zalezla do postele a příští měsíc z ní nelezla, protože to nevypadá, že by se mě ta smůla chtěla pustit.

Z toho mobilu jsem rozložená do teď. Vlastně i on je rozložený a hořečnatě suším. Děsím se okamžiku, kdy ho dám dohromady a zkusím zapnout a zjistím, že je v háji. To asi nerozdýchám a moji rodiče už tuplem ne. Nový brýle, jo v pohodě, ale novej mobil? Na to zapomeň. Už teď jsem třeba zjistila, že mi odešla paměťovka a nefungují ani sluchátka (což je záhada, jelikož ty v tom záchodě fakt nebyly o.o že by další zářez do smolného týdne?). Ach, až teprve teď jsem si uvědomila plný význam toho mobilu pro mě. Nemám co poslouchat, nemám sebou tutorialy na kreslení. Nemám nic. HYNU!
A co se týče počítače, tak mi naši řekli toto: "Víš, co se stane jestli ti ten počítač přestane fungovat? Ne? No, budeš bez počítače!" ._. ne, že bych to nechápala. Jsem nejenom smolař, ale i ze smolné rodiny, takže se všechno hezky sešlo: kromě mých problémů nám ještě odchází lednička a rozbila se myčka. Když se daří tak se daří.

Pomalu mě začíná opouštět můj nezdolný optimismus a dobrá nálada. Do toho vedle mě depkuje moje sestra, která se rozešla s přítelem, takže je mi o dost líp. Hahaha. *ironie*

Ale jsou samozřejmě i nějaké pozitivní věci. Kupříkladu dnešek. Mám zlatou medaili! Sice ne úplně svojí zásluhou... ale mám, hhh. Totiž, jsem členem dobrovolných hasičů, už hrozně dlouho. Hasiči mají svoje soutěže, já i dřív běhala, ale děti jsou jen do patnácti (teď budu běhat za ženy, zítra mám trénink XD). Dnes jsem dělala tedy velitele. Normálně naše děcka trénuje můj bratránek a sestra (jsme taková hasičská rodina xD), ale ani jeden na závody nemohl, tak jsem štafetu převzala já. A oni vyhráli první místo n_______n A jako velitel jsem dostala též medaili XD
Docela se divím, že ty závody proběhly v klidu. Víte, většina z týmu je jen o rok, dva mladší než já a já bych v jejich věku taky nebyla moc zvědavá na nějakou o trochu straší socku, co by mě tam pérovala. Ale všechno bylo v pohodě, nikdo se mnou moc nedebatoval, co jsem řekla, to udělali. Prostě parádní. Ale trenér bych nechtěla být xD moc složité a musíte jednat s lidma a zároveň respektovat jejich názory a řešit problémy. Brrr, dejte mi pokoj. V poslední době mám víc a víc nálady, kdy na žádný lidi nejsem zvědavá a zavírám se v pokoji s hrnkem čaje nebo jdu běhat pryč od lidí. Takže to by moc nefachalo.

A na radost mi ještě pořád zbývá tancování. Začínám mít pocit, že se do toho konečně dostávám. Aww yeaaaaaa! Pomalu ze mě padá ten stud a na pondělním tréninku jsem se dokonce dostala i do nálady "je mi fuk, kdo na mě kouká a co si o mě myslí, prostě tancuju". Jsem ráda. Hurá, hurá!

Možná bych měla napsat nějaký report z AF. A možná radši ne.

Mimochodem, jestli tu někdo čeká na tu HP povídku, o které jsem mluvila, tak teď na ní vážně nemám ani kapku času, navíc bych s ní chtěla začít až se mi sám od sebe přestane vypínat počítač. Takže zatím sem nemusíte chodit a číst tyhle výlevy XDD

Konečně pro mě praskla ta bublina okolo Justina Biebera a já zjistila, že minimálně tahle písnička vlastně není vůbec špatná a že on je nejenom hezkej, ale i prachatej. Nevím, co proti němu lidi mají. Už ani nezpívá tím kastrátským hlasem, tak co?

Okej, už jsem se naučila. Haters gonna hate. Věta, kterou každý omluví všecko.

Pottermore je ztělesněním mých snů Geniálně vymyšlená věc, smekám klobouk.
Zase jsem v Havraspáru, když už jsme u toho klobouku. Ta kolej je prostě má XD Svá nejzářnější léta na všech těch Bradavických RPG školách jsem si prožila v Havraspáru.

Without wishing to boast, this is the house where the cleverest witches and wizards live.

~.~

Another cool thing about Ravenclaw is that our people are the most individual – some might even call them eccentrics. But geniuses are often out of step with ordinary folk, and unlike some other houses we could mention, we think you’ve got the right to wear what you like, believe what you want, and say what you feel. We aren’t put off by people who march to a different tune; on the contrary, we value them!

~.~

The Gryffindors are OK. If I had a criticism, I’d say Gryffindors tend to be show-offs. They’re also much less tolerant than we are of people who are different;
(přesně můj názor na Nebelvíry 8D)

~.~

Gryffindors haven’t got our intellectual curiosity, whereas we’ve got no problem if you want to spend your days and nights cracking eggs in a corner of the common room and writing down your predictions according to the way the yolks fall. In fact, you’ll probably find a few people to help you.

~.~

And once again: well done on becoming a member of the cleverest, quirkiest and most interesting house at Hogwarts.



A něco z trošku jiného soudku XD Copak Jeffree... dodnes pamatuju na Fuck me I'm celebrity.

Kurde, Changmin je tu tak fufatý!

Jsem si jistá, že vzhledem k počtu Cassies na celém světe (jejichž základna je tak široká, že si zasloužila místo v Guinessově knize rekordů jako "Největší fanclub na světě") nejsem jediná, komu se tahle písnička dostala pod kůži. Lalalalala.

Mmmmmm, kolik dobré korejské hudby ještě objevím? Je tolik písniček a skupin, které zbývají a které by se mi mohly tak neodbytně zarýt do mozku jako jejich předchůdci!~

Už jsem si zvykla na to, že jakmile o něčem prohlásím, že to nemám ráda, nelíbí se mi to a ani nikdy líbit nebude, začne mě to cosi přesvědčovat o opaku. Taky jsem říkala, že se mi hudební styl DBSK/TVXQ nelíbí (Kromě Love in the Ice, that's simply amazing :3 ale tu mám spjatou s hetalijským videem, kdy jsem jí slyšela poprvé a kdy jsem o existenci k-popu měla jen slabé povědomí a nemyslela jsem si, že si kdy to povědomí rozšířím. Jo a taky je v japonštině, takže jsem oprávněně DBSK zařadila k japonským skupinám. Ono je to teoreticky vlastně jedno, Asiat jako Asiat. Aspoň do toho kontinentu jsem se trefila a to se počítá. But then... the destiny striked again!). A teď jsem si k tomu našla cestu. Doufám, že ke svému už tak náročnému výčtu fanklubů (Nějak mě to fanouškovství chytlo! Díky tomu teď můžu plně porozumět fanouškovskému cítění v zeměplošských Nevídaných akademicích! Božská knížka.) - B2uty, ELF, VIP, BlackJack, Shawol - nepřidám i Cassiopeiu. To už by bylo moc náročné ukočírovat. Už tak mám problém s tím, že v mé Top 3 boybands mám skupiny čtyři . (Taky byste chtěli takové problémy? Víte, co si můžete. Leda tak nakašlat! Checht.)

K-pop ovládá můj život a NEMŮŽU SI STĚŽOVAT! XD Navíc mám takový pocit, že je má momentální přítomnost díky Koreji i o něco pestřejší, veselejší a nejsem tak vyřazená z normálního života. Mám sice svojí davovou vyjímečnost (která je pro mě jen o něco míň důležitější než vzduch, voda a jídlo), ale už se na mě lidi nemusí dívat skrz prsty, protože nepoužívám oplzlé yaoi narážky, abych se od té mnohočetné lidské hmoty oddělila. Ooooo, viva la k-pop! Yay! :3

Ale nechci tu tím naznačovat, že jsem se do celého otaku světa zapletla jenom kvůli pocitu extravagance, to ne. Tak to vůbec nebylo. Já vlastně dřív ani nechtěla být divná. Prostě to tak bylo. Možná proto, že jsem měla v hlavě o polovinu víc vědomostí než moji spolužáci na základní škole, možná proto, že jsem do první třídy šla s tím, že umím číst, psát a počítat základní věci (za což ovšem nemohla nějaká má utajovaná genialita, ale jenom to, že moje starší sestra si strašně ráda hrála na školu a byla vždycky paní učitelka a já žákyně, takže mě bezpečně připravila na první tři roky školního života). A nebo kvůli tomu, že v době, kdy moji spolužáci považovali první díl Harryho Pottera za nepřekonatelnou bichli, na kterou potřebovali dlouhé měsíce, jsem já četla nejznámější díla Shakespeara a dávala jsem je za jeden dva dny? No to je jedno. Každopádně to byly super časy, kdy jsem sice byla vyřazená z komunity dětí (která mi nadělovala akorát mírné formy slovní šikany (to mě naučilo se rozbrečet na povel, protože to jediné na ně platilo - áách, teď už bych k tomu potřebovala cibuli nebo pořádnou noční plačtivou depku) a přezdívku typu "šprtka", "špekáček" atd. -- ovšem, když něco potřebovali, tak za mnou prosebně přilezli a já blbá jim všechno dala opsat a poradila bez nároku na odměnu! tsssss), ale aspoň jsem trpěla tím skvělým pocitem, že jsem Einstein dnešního světa. I když, nebyla jsem tak úplně vyřazená - někdy v třetí čtvrté třídě jsem zjistila, že když sem tam někdy někoho taky zešikanuju, získám respekt třídní tyranské elity a následně jsem se s nima spřátelila natolik, že jsem ani nechtěla v pětce odejít. Ó díky ti ty nahoře, že jsi nedopustil mojí degradaci a dotlačil jsi mě k přechodu na gymplu. Děkuji ti z celého srdce! Vzdávám ti hold, kdykoliv se setkám se svým bývalým spolužákem, který z toho ústavu neuprchl.
A ano, pak došlo k tomu slavnému rozbití mého namyšleného světa a přesvědčení "já jsem ta nejchytřejší na světě". To sklo popraskalo už v době, kdy jsem na příjmačkách byla jenom druhá a úplně prasklo v primě, kdy jsem ze samých jedniček spadla na dvojky a trojky. Takže jsem momentálně zakotvila na názoru, že jsem úplně blbá, jenom mě hodná matka příroda nechtěla tak trápit a nadělila mi dobrou paměť.

Ale co jsem to vlastně chtěla říct... někdy se sama zamotám do mého doplňkového okecávání.

Jo, už vím.

Takže - nikdy jsem nechtěla moc vyčnívat, dokonce jsem se i jaksi snažila o socializaci! Ovšem pak jsem objevila Naruta a spadla do kouzelného světa anime, mangy a čupr-šupr internetových lidičíček, mucq (neodolala jsem té ironii). A nějak se mi v té divnosti zalíbilo. Upřímně, bylo to lepší než se snažit vyřešit reálné problémy a najít si cestu k těm divným lidem v mé třídě, kde jsem nebyla velká hvězda a kde jsem se cítila jako větší cizinec než támhle někde ve Španělsku. Tam na mě aspoň nekoukali jak na vyšinutýho dementa.

Teď už jsem si ale tu práci dala a zjistila jsem, že jsem se dostala do jedné z těch nejlepších tříd, jaké jsou pro otaku na výběr. Lepší už by byla jenom třída se skupinkou animefilů. Moje třída je totiž poměrně hodně tolerantní ke všemu, pokud nemáte snahu jim to cpát, což byl základní kámen našeho nedorozumění na začátku. Já jsem totiž ten typ velmi sdílného člověka, kterého když něco nadchne nebo se mu něco tomineuvěříšcosestalo! stane, tak by to nejradši vykvákal celému světu (ale pořád jsem umírněnější verze mé sestry - v jejím nejhvěznějším období půlka vesnice věděla i o tom, kdy jsme byli na záchodě a jak dlouho jsem tam byli... moje sestra = největší sdíleč dat v ČR). To je ostatně důvod, proč jsem stále aktivní na internetu a proč jsem začala blekotat každodenní blbiny z mého života tady na webu, když jsem sem dřív dávala příspěvek jednou za měsíc. Prostě to potřebuju někde ventilovat. A pak jsme všichni spokojení. Moje třída je spokojená, protože jim necpu prapodivné zženštilé týpky, co zpívají v ťing-ťong jazyce a nevykládám, co se stalo v tomhle díle tadytoho drama (to jsem jim teda nikdy necpala, dřív to byly jiné věci XD). A já jsem spokojená, protože na mě už nikdo blbě nečumí, mají mě v rámci mezí rádi a nemusím poslouchat blbí řeči. Dobře, musím, ale jen velmi omezeně.
Takže teď si klidně hovím jako neutrální Švýcarsko, což se ukázalo jako dobré hnedle nedávno. Po dlouhé době klidu v naší třídě - já si říkala, že je klid nějak dlouho! - se totiž trošku rozbouřily vody a já vyjímečně nestála na jedné z rozhádaných stran, ale plavila se na mírovém člunu veprostřed a mluvili se mnou všichni. Při písemkách je to výhodné, vážně!

Jak mi dnes rozvážně sdělil taťka (když jsme měli právě debatu o zázracích a překvapeních soužití s lidmi) -> Když se chce a ten druhý není úplný blbec... tak se to dá.

A když dokončím svojí velkolepou myšlenku a přestanu okecávat, tak jsem jako tím vším chtěla říct, že se ta divnost a extravagantnost stala takovou součástí mé nátury a já jí prostě potřebuju. Je to taková hihihihi droga. Odlišíte se od bezejmenné lidské masy a můžete volně roztáhnout křídl- ano, kecám, pokud jste umírnění jako já, tak si ty křídla leda protáhnete, protože pořád jsou okolo vás omezení-stěny, které vám nedovolí se rozletět. Ale čert to vem, i tak máte pořád možnost říkat věci, co obvykle lidi neříkají a dělat věci, které nejsou zrovna na seznamu nejnormálnějších činností. A to se vyplatí. Aspoň mě.
Miluju svojí falešnou originalitu. Falešnou proto, jelikož být originální je vlastně strašně neoriginální, protože v poslední době se o to snaží až příliš velké procento lidí.

Ne, vážně mi nic není. Jenom mám rozečtenou Zeměplochu a ta mě vždycky rozmluví, protože tam všichni mají tak dlouhé vzletné řeči a rozkošné myšlenkové pochody! XD
A taky mám nový kabát. Yay! První, který jsem si koupila čistě já, jinak jsem dva podědila (a v tom jednom, který je černý a až na zem, vypadám jako těžká gotička, lol). Takže teď už zbývají jako přání ty tři díly Zeměplochy (hodlám si rozšiřovat knihovničku - zatím vlastním jen Zajímavé časy a zeměploší Portfolio) a vhodné boty na podpatku. Ách, nejsem zas až tak náročná, ne?




Awesomní pan Sráč Sráž, alias Mr. Nutt v originále. Ooo, kakój krasívij malčik! Nebo spíš úžasný charakter. Zamilovala jsem si ho hned na prvních stránkách.